Rozhovor s Jaroslavem Slavíčkem

08.05.2012 17:38

Jaké bylo tvoje dětství? Vyrůstal jsi ve věřící rodině? Popř. jaká byla tvoje cesta k Bohu?

Vyrůstal jsem ve věřící rodině, též prarodiče bydlící s námi v domku, byli věřící. Ve škole jsem měl to štěstí, že až do 8. třídy základní školy jsme měli výuku náboženství (byli jsme snad poslední ročník, který ještě náboženství ve škole měl na počátku 50. let). Pána Boha jsem si vážil, ale od 15 let jsem již do kostela (katolického) nechodil, leda na nějaký koncert. Podstatě pobožnosti jsme ani moc nerozuměl a ani jsem se o to moc nestaral. Přesto jsem věděl, že Bůh existuje, ale aktivně jsem ho nevyhledával, akorát před zkouškami jsem se modlil za jejich úspěch (a Pán Bůh naštěstí vyslyšel).

Aktivní osobní vztah s Bohem a Pánem Ježíšem jsem začal hledat až později, kdy se mi podařilo vycestovat do zahraničí a tam pracovat původně 1 rok, pak další, v neznámých podmínkách a v cizím prostředí, bez zázemí jako v rodině doma. Dostal jsem se na jednu zahraniční Univerzitu (zase díky Boží pomoci), musel jsem přednášet v cizím jazyce a pracovat v laboratoři. Tam jsem začal pociťovat i Boží přítomnost a jeho pomoc. Bylo mi tehdy 26 let. Do církevního shromáždění jsem tehdy žádného nechodil, ale přece mne Pán oslovil a dodnes mám ty nejlepší zkušenosti z této doby na celý další život. Doporučoval bych každému, aby po studiích vycestoval do ciziny na nějakou dobu a tam poznával kromě mezilidských vztahů také svůj vztah k Bohu, na což člověk ve vlastním domácím bezproblémovém prostředími si vzpomenout nemusí.

Poznáním adventní pravdy v polovině 30. let svého života jsem si významně rozšířil svůj životní obzor systematickým studiem Bible (dřív jsem ji nikdy ani neotevřel), poznáním zásad Desatera Božích přikázání (jejich důležitost jsem si také nikdy předtím neuvědomoval) a zdravého životního stylu, který se u nás v rodině realizoval (oženil jsem se do věřící adventní rodiny); za to jsem také vděčný Pánu až dosud.

Co tě vedlo k tomu, aby sis vybral medicínu? Jak dlouho a kde pracuješ?

Měl jsem rád svého dědečka, který dlouho umíral na nevyléčitelnou chorobu, mnoho trpěl bolestmi, a tak jsem si řekl, že bych se měl také pokusit o léčení chorob. Měl jsem ale rád elektrikářskou práci, jenže studium by vyžadovalo znalosti matematiky, a tak jsem volil předmět, kde se matematiky nevyžadovala, tedy medicínu.

Ještě za studií jsem pracoval v laboratoři Fyziologického ústavu 1. lékařské fakulty v Praze na Albertově; šlo o experimentální práci se zvířaty, koketně jsme studovali hladinu cukru, škrobu, (glykogenu) v mozcích laboratorních potkanů podrobených od mládí stresovým podmínkám; oblíbil jsem si také práci na srdci obojživelníků (žab), morčat, králíků, ale i na tkáních ze srdcí hovězích a ovčích, které jsem si přinášel ze starých holešovických jatek. Práce spočívala ve studiu různých léčiv na srdeční sval za různých patologických podmínek (např. simulace infarktu ap.). V této práci jsem zůstal po celý život. Kromě toho jsem vyučoval studenty medicíny ve 2. ročníku magisterského studia a v poslední době také bakalářského studia předmětu Lékařská fyziologie (nauka o činnosti lidského organizmu za normálních podmínek, jinak „klinika“ zdravého člověka). Zaměřuji se na elektrický projev srdce (elektrokardiogram, EKG) a další tzv. neinvazivní (nebolestné) vyšetřovací metody v kardiologii. Studujeme změny tzv. elektrického pole srdečního při chorobách srdečních, při diabetu, duševních chorobách, i za některých fyziologických okolností (např. v průběhu věku, těhotenství a brzy po porodu, u dětí ap.)

Přechodně jsem experimentální (pokusnou) práci vykonával také v laboratoři Interní kardiologické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice. Na této interní klinice jsem navíc pracoval jako lékař u lůžek pacientů s hlavním zaměřením na srdeční choroby.

V polovině 90. let minulého století jsem dík bratřím a sestrám z Country life International, společnosti provozující prodejny produktů zdravého životného stylu a vegetariánské restaurace, seznámil se zdravým životním stylem NEW START z Loma Linda Univerzity v Kalifornii. Tento životní styl propagující nízkokalorickou, převážně vegetariánskou stavu, v bezstresovém prostředí s dalšími podmínkami a duchovní výchovou mne jako fyziologa nejen zaujal, ale v mnohém mé dosavadní poznatky zdokonalil a vylepšil.

Díky tomu, že jsem mohl na rekondičních pobytech, uskutečňovaných pracovníky Country life několikrát do roka, provádět lékařský dozor a vidět před vlastními zraky zlepšování zdravotního stavu hostů, napadlo mne tuto situaci podchytit statisticky. K dnešnímu dni máme vyšetřeno již 2000 hostů a jejich rizikových faktorů civilizačních chorob, jako jsou hypertenze, ateroskleróza, cukrovka a další. Ukázalo se, že tělesná váha, index tělesné hmotnosti, krevní tlak, hladina cholesterolu i krevního cukru, se po týdenních pobytech sníží statisticky významně.

Mnozí hosté se opakovaně na pobyty vracejí a je možno kontrolovat, zdali se tyto jejich parametry rizikových faktorů, např. po roční přestávce mezi pobyty, snížily, zůstaly stejné po ukončení předchozího pobytu, nebo se zvýšily. To ukazuje na efekt rekondičního pobytu. Snahou těchto pobytů je uchovat u člověka až do pozdního stáří funkce jeho organizmu na “fyziologické“, tj. normální hladině.

Této skutečnosti si nesmírně vážím, a činnosti našich pracovníků na pobytech velmi oceňuji. Bez jejich příkladné práce a výchovy hostů by zdravotní situace naší populace byla ještě mnohem horší. Je totiž obecně známo, že dodržování zásad zdravého životního stylu sníží nemocnost a úmrtnost na civilizační choroby až o 50%!

Oceňuji tuto tzv. primární prevenci chorob životním stylem za stejně důležitou, ne-li více, než léčení již vzniklých chorob, zejména jsou-li tyto nemoci způsobeny nedodržováním zdravého životního stylu (kouření, alkoholismus, drogy apod.). Považuji tento preventivní způsob za medicíny za svého „koníčka“.

Jak se pracuje doktorovi v Čechách? Jak hodnotíš aktuální situaci ve zdravotnictví?

Podle mého se doktoři v Čechách v současné době obecně moc špatně nemají (hůře jsme na tom platově my učitelé).

U mladých jsou větší problémy, než dosáhnou specializace v oboru (tzv. atestace). Ale tento problém je i v zahraničí. Jenomže tam mají lékaři před atestací platy mnohem vyšší než u nás. Proto se stále bojuje o vyšší platy.

Co ti tato práce dává a co tě na ní nejvíc baví?

To jsem odpověděl již ve druhé otázce. Pracovat bychom měli tak, abychom nezištně pomáhali trpícím, ale přece jenom nějaký plat na obživu potřebujeme. Nejvíc mne baví, když po čase mi lidé přijdou říci, že mé léčebné metody jim pomohly, případně má přímluva u jiných lékařů a odborníků, kteří jim pomohou ve své profesi.

Měl jsi nějaké konflikty v práci ohledně víry? /např. v minulém režimu/

Mohu říct, že jsem konfliktů, na které bych doplatil, měl málo, ale přece některé byly, ale čas vše odvál a z nepřátelství se stalo přátelství, nebo alespoň dobré vztahy. Člověk nikdy neví, kdy šlápne „vedle“, ale tak už to v životě chodí.

Konflikty v práci ohledně víry jsem také neměl, snad díky Pánu, poněvadž kolegové na klinice, kde jsem tehdy pracoval, věděli, že nepracuji v sobotu. Naopak, problémy by vznikly, kdybych se tam v soboru objevil. Akorát můj bezprostřední nadřízený stále nemohl pochopit, proč světíme sobotu a ne třeba středu nebo pod., ačkoliv jsem se mu to snažil Písmem (Kralickou biblí) doložit.

A co třeba služby a sobota?

Jelikož těžiště mé práce bylo v laboratoři a ne u lůžka pacientů, na služby jsem vypisován nebyl.

Vzpomínáš si na nějaký zajímavý příběh s pacienty?

Zajímavých příběhů byla spousta, jelikož na kliniku jako nejvyšší stupeň odbornosti, přicházeli pacienti z okresních nemocnic k tzv. superkonziliárnímu vyšetření. Jinými slovy řečeno, kde si na okresních nemocnicích s pacienty nevěděli rady, nebo léčebné postupy těchto nemocnic na chorobu nezabíraly, posílali tyto pacienty k nám.

Někdy se podařilo chorobu vyléčit, ale také někdy nikoliv, nebo zabrala léčba „příznaková“, spíš než příčinná. O konkrétních případech rád pohovořím, to zabere víc času.

Je možné si vybudovat nějaký vztah s pacienty?

Na získání vztahu lékaře s pacientem je potřebí čas. Ten je u lékaře vzácností. První kontakt se tvoří při zapisování chorobopisu, kdy lékař s pacientem po prvé hovoří, dále pak při vizitách u lůžka, případně při ambulantním vyšetřování, V dřívějších dobách se důraz vztahu pacienta a lékaře týkal jeho bezprostředního onemocnění, nic víc. Nyní se vracíme k tzv. „celostní“ medicíně, jakou provozoval i Pán Ježíš při léčení nemocných. Myslím, že to je mnohem lepší, neboť příčiny řady onemocnění jsou např. ve stresové situaci, v jaké člověk pracuje. Předpokládáme-li i širší okolnosti onemocnění, myslím, že ta chvilka času se vždy najde, abychom se zeptali také obecněji, než pouze k danému onemocnění.

Jak dlouho chodíš do našeho sboru? Co si o něm myslíš? Co máš na něm rád a co bys změnil?

Myslím, že téměř od začátku někdy v polovině 80. let, ještě za Milana Hloucha, za kterým jsme tam přišli ze Strašnic, hlavně kvůli dětem, aby tam měli kamarády. Přesto tam mládež tehdy tak početná nebyla, jako dnes. Dcera Kristýna si vybrala svého životního druha také z našich řad, ale ze sboru trochu vzdálenějšího, a to na brigádě při povodních na Moravě, syn Jan je dosud svobodný, ale sbor má rád a vrátil se tam po čase stráveném jinde. Sbor považujeme za velkou rodinu, kde se všichni lépe poznáváme, pomáháme si, společně se modlíme, což nás také posiluje ve víře.

Myslím, že je to velký sbor, který důstojně splňuje podmínky zdravého křesťanského prostředí, a že i pobožnosti, ale i vedlejší aktivity, jako je sborový zpěv, setkávání jednotlivých věkových kategorií, sportovní akce, vycházky, výlety i společná dovolená toto naše prostředí upevňuje jak vzájemně, tak ve víře v Pána.

V poslední době jak mládežnické, a v úplně poslední i dětská bohoslužba byly vynikající, ukázaly hřivny jednotlivců i skupinek. Díky ta tyto aktivity všem, nejen účinkujícím, ale hlavně těm, kteří dodávají podněty a připravují jak účinkující, tak i další aktivity, jako oděvy, rekvizity i hudbu a přípravu sálu tak, aby se všichni cítili dobře. Kéž i Pán Bůh žehná podle své svaté vůle tyto aktivity.

To je to, co mám rád, a co se týče změn, momentálně mne nic nenapadá, co by se dalo změnit; možná, že to ukáže budoucnost. Akorát si někdy myslím, že by trochu víc ticha při pobožnostech (při přestávkách apod.) neškodilo.

Děkujeme za rozhovor.

J.Ž., M.K. a I.H.