160 let Církve adventistů sedmého dne

26.05.2023 17:45

Od velkého zklamání ke Generální konferenci

Během následujících 15 let se bývalí millerité scházeli na řadě „biblických konferencí“ a objevili některé z bib-lických pravd, na které se v průběhu dějin zapomnělo. Klíčové body věrouky, na kterých se nakonec shodli, byly následující

1. Kristův druhý příchod se blíží a bude doslovný (nikoli metaforický) – uvidí ho celý svět.

2. Sedmý den, sobota, nikoliv neděle, je Božím dnem odpočinku. Závazek ji zachovávat je trvale platný.

3. Bůh hříšníky věčně netrápí, mrtví „spí“ až do druhého příchodu a pos-ledního soudu.

4. Kristus slouží v nebeské svatyni, čímž nám ukazuje, že jsme spaseni díky jeho smrti na kříži a jeho spravedlnosti, ne na základě našich vlastních skutků.

5. V posledních dnech budou křesťané prožívat pokušení odpadnout – budou však povoláni zpět k Boží pravdě skrze „trojandělské poselství“ ze Zj 14 – malým „pozůstatkem“ (ostatkem) věrných věřících.

6. Mezi věřícími se znovu projeví dar proroctví.

V tom všem je podporovala mladá žena, Ellen G. Whiteová, kterou věřící uzná-vali jako Božího posla. Uvedené věroučné body se objevovaly postupně. V padesátých letech 19. století neexistovala žádná Církev adventistů sedmého dne, pouze malé skupinky roztroušené po severu Spojených států. Sdílely věrouku, ale neměly ani vlastní název, i když někteří, jako James White, se označovali za příslušníky „Velkého hnutí druhého příchodu“, zatímco jiní používali termín „sobotní adventisté“.

Inspirovali se velkým Kristovým pově-řením „jděte a získávejte učedníky“. Sobotní adventisté pochopili, že se musejí vytvořit organizaci, aby mohli účinněji a lépe hlásat poselství tří andělů. Zásadní krok učinilo shro-máždění delegátů z celého severu Spojených států 1. října 1860. Ti se dohodli, že „přijmou název Adventisté sedmého dne“. Na dalším setkání 20. a 21. května 1863 pak delegáti ze všech amerických států zastupující sbory adventistů sedmého dne vytvořili „Generální konferenci Adventistů sed-mého dne“, organizovanou církev zaměřenou na misii a hlásání dobré zprávy o Bohu, který nás stvořil, žil mezi námi, zemřel za nás a vykoupil nás.

Inspirace od našich průkopníků

Náš obraz o zakladatelích naší církve z velké části vytvořily fotografie mužů středního věku. Proto si často ne-uvědomujeme, jak různorodí byli – co se týče věku, pohlaví a etnické příslušnosti.

V době vzniku církve byli jeho hlavní představitelé většinou mladí lidé ve věku mezi dvaceti a třiceti. V době Velkého zklamání v roce 1844 bylo Jamesi Whiteovi 23 let, Ellen Whiteové  a Annie Smithové 16 let, Johnu N. An-drewsovi 15 let a Minervě Lough-boroughové necelých 15 let. Uriáš Smith a John N. Loughborough (bratři Annie a Minervy) měli teprve 13 let a Georgi I. Butlerovi bylo pouhých 10 let.

Byli to právě tito mladí muži a ženy, kterým pomáhali starší představitelé jako Joseph Bates (v roce 1844 mu bylo 52 let), kteří se v polovině 19. století ujali organizace biblických konferencí. Během nich se diskutovalo o věrouce, z níž později vycházela i Církev adven-tistů sedmého dne.

Vydali řadu traktátů, v nichž přes-vědčivě předkládali novou víru, a zalo-žili také časopis The Advent Review and Sabbath Herald (dnes Adventist Review), který spojoval všechny rozptýlené věřící. Bez něj by církev nikdy nevznikla. Usilovali o přeměnu sítě malých skupinek věřících v orga-nizaci, která by sjednotila všechny adventisty sedmého dne a poskytla základ pro misii. Většina mladých lidí z padesátých let 19. století vedla církev až do osmdesátých let 19. století a někteří až do počátku 20. století.

Ačkoli se prvního zasedání Generální konference v roce 1863 zúčastnili pouze muži, mezi prvními členy nově vzniklé církve měly ženy významné postavení. Kromě Ellen Whiteové to byla Minerva Chapmanová (rozená Loughboroughová), klíčová postava počáteční vydavatelské práce, která se později stala pokladníkem Generální konference, dále Maud Sisley Boydová, která se stala misionářkou v Evropě, Jižní Africe a Austrálii, a Nellie Drui-llardová (rozená Rankinová), která se stala misionářkou v Africe a vlivnou pedagožkou a reformátorkou zdravot-nictví.

Mezi prvními členy Církve adventistů sedmého dne byli v roce 1863 také Hardyovi, kteří byli významnou Afro-americkou rodinou. Když se dnes dívá-me na fotografie našich průkopníků ve starším věku, vidíme, jak se do jejich tváří zapsaly těžkosti života. Je snadné zapomenout, že naši církev zakládali, když jim bylo mezi dvaceti a třiceti lety. Je také snadné zapomenout, že adven-tisté sice neordinovali ženy do služby evangelia, ale přesto jim svěřovali důležité vedoucí úlohy. A příliš málo se také ví, že většina adventistů v pade-sátých letech 19. století byla horlivými abolicionisty (bojovali za zrušení otroctví). Navíc na konci 19. století, kdy byli černoši a Číňané po celých Spo-jených státech odsouváni do pozice občanů druhé kategorie, je adventisté sedmého dne ordinovali do kazatelské služby a svěřovali jim důležitou misijní práci.

Tehdejší americká společnost si příliš nevážila mladých lidí a ženy a etnické menšiny stavěla na okraj společnosti. Navíc bylo učení adventistů sedmého dne mezi náboženskými učenci tehdejší doby velmi nepopulární.

Odkud se vzala odvaha vzepřít se společenským konvencím i obecně přijímaným závěrům předních teologů?

Adventisty sedmého dne inspirovala láska k Ježíši a přesvědčení, že Kristus brzy přijde. Odvahu získali díky studiu biblických proroctví a přesvědčení, že se ve službě Ellen Whiteové projevil dar proroctví. Proto byli ochotni odvážit se čehokoli. Přesto nějakou dobu trvalo (až do roku 1874), než si uvědomili, že pro naplnění Velkého poslání musí začít posílat misionáře do dalších zemí. Pak už se rychle zapojili do celosvětové misie.

Snažili se reformovat nejen teologii, ale také životní styl, proto prosazovali radikální zdravotní reformy a velký důraz kladli i na vzdělání. Hlásali prorocké pravdy, ale také usilovali o celostní přístup k životu. 

Proto adventisté během prvního půlstoletí své existence začali působit ve velkých městech a mezi lidmi všech jazyků a sociálních vrstev. Nechali se inspirovat příkladem samotného Ježíše, který, jak zdůrazňovala Ellen Whiteová, „se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: ‚Následujte mne‘.“ (Život naplněný pokojem, s. 67; MH 143)

Po 160 letech

Naše 160. výročí vzniku není důvodem k velkolepé oslavě. Ti, kdo v květnu 1863 založili Generální konferenci, by byli nepochybně hluboce zklamáni, kdyby zjistili, že jejich pokračovatelé jsou ještě v roce 2023 na této zemi. Toto významné výročí by nás mělo přimět ohlédnout se a vnímat, jak Bůh vedl svou církev v minulosti. Měli bychom Bohu děkovat za zázračné vedení, ale také se zamyslet nad tím, co jsme neudělali dobře a co našeho Boha zarmoutilo. A pak činit i pokání. Měli bychom tedy toto výročí využít spíše jako čas k zamyšlení, k pokání, k díkůvzdání a k obnovení závazku i nadále sloužit poslání, pro které Bůh toto hnutí povolal k životu.